Lilie a Bílá růže - Výroční samhainový dekadentní večírek

Čas do večírku uplynul jako voda. Kostýmy a výbavu za bezmála pět set galeonů, které Harry objednal, donesla sova skutečně až na poslední chvilku, ranní sobotní poštou. Vypadaly naprosto skvěle. I když se Hermiona projevila se svými dotazy neodbytná, skoro až dotěrná, o podobách, které jim Harry na víkend určil, jí neřekl ani slovo.
Když se k nim pak sobota konečně sklouzla po námraze páteční noci, byli už všichni jako na jehlách. Jen Harry se poněkud tajemně usmíval a Draco, ač se o tom odmítal s kýmkoliv bavit, působil neobvykle nervózně. Vlastně teprve v sobotu ráno, když už se s Ginny kvůli jeho popudlivosti doopravdy pohádali, rozhodl se strávit s ní hodinku nad čajem v jednom z tichých bradavických zákoutí a všechno ze sebe vyklopil.
„Víš, Ginny, mám prostě velký strach, koho všeho tam můžu potkat. Výroční samhainový dekadentní večírek je skutečně dekadentní. Jeden z důvodů, proč se dnes používá Mnoholičný lektvar a proč dovnitř nikdo nesmí pronést žádná identifikační a bystrozorská zařízení, je ten, že velká většina těch, kteří se tam objeví, by kdekoliv jinde na veřejnosti byli okamžitě zatčeni, anebo napadeni některým ze slušných čarodějů. Zcela reálně hrozí, že se tam objeví můj otec. Týrání a kontrola patří mezi jeho oblíbené koníčky, však jsi viděla mučírnu na našem sídle. A budou tam i další Smrtijedi. Kdyby došlo k náhodnému odhalení a konfliktu, nebude nikdo z nás v bezpečí. A já budu ještě navíc v roli zrádce vlastní krve a potenciálního otcovraha, když se mu postavím, jakože přesně to bych v takové chvíli nejspíš udělal.
Voldemort je zpátky a nejrůznější akce jeho stoupenců se množí jako houby po dešti. Zdálo by se mi podivné, kdyby téhle příležitosti, kde většina přítomných bude patřit mezi ně nebo bude alespoň patřit mezi jejich sympatizanty, nevyužili. Smrdí mi to natolik, že se mi skoro nechce jet, ale Harrymu a Hermioně už to nevymluvíme, a samotné je v tom rozhodně nenechám.“
Draco skryl tvář v dlaních a povzdechl si. Cítil ve vzduchu velké a reálné nebezpečí. To, v čem ostatní viděli zábavný večírek, mu připadalo jako procházka do samotné jámy lvové.
I když ani sám nevěřil v to, že by ho někdo poslouchal, sdělil před odletem své obavy ostatním. Severus ho ovšem uklidnil.
„Draco, neboj se. Prostředí klubu dobře znám. Mám i únikový plán pro případ, že by se cokoliv semlelo. Navíc použijeme můj vlastní mnoholičný lektvar s prodlouženým účinkem. Náhodné odhalení v případě, že by nás někdo zdržel, je zhola nemožné.“ Draca tím sice příliš neuklidnil, ale od návštěvy večírku se mu přátele odradit nepodařilo.
O pár deštivých, mlhavých hodin později se za nimi zabouchly dveře luxusního klubu. Teplý vzduch plný vůně styraxu, drahých doutníků a koňaku je ochotně převzal ze spárů mrazivě lepkavého mrholení pošmourných londýnských uliček. Mladí čarodějové vyvalili oči údivem. Dokonce i Draca, který byl na luxus zvyklý, prostředí klubu uchvátilo. Zrak jen zdráhavě a s jiskřičkami v očích klouzal od stropu se starodávnými freskami přes mohutné křišťálové lustry, dlouhé černé, zlatem vyšívané saténové závěsy, zdi z tmavého mramoru až k tmavě rudému koberci s hřejivě hustým a dlouhým vlasem. Každý krok zde byl hebký jako chůze po to nejjemnějším mechu, dalo-li se vůbec ladné proplouvání směsicí vůní a blyštivých odlesků drahokamů zasazených do mahagonového nábytku nazývat chůzí. Trojice chvilku ohromeně stála, než je Severus pobídl, aby za sebou zavřeli dveře a vešli dál.
V ústrety jim vyšel drobný prošedivělý mužík, který působil dojmem, že jej teprve před chvílí někdo poskládal z nepříliš čerstvého sortimentu zelinářského obchůdku. Jeho nepravidelná, zploštělá hlava připomínala dýni. Tváře měl rudé a buclaté jako rajčata, ovšem mnohem doslovněji, než by se chtělo v rámci otřepanosti klišé tohoto přirovnání věřit. Jeho nos se podobal kyselé okurce a šelmovsky žlutavé oči se ztrácely pod vrásčitou záplavou tuku jeho tváří jako dva lískové oříšky. S bravurností léty protřelého služebníka přešel jejich udivené, možná i maličko znechucené pohledy a s úsměvem je uvedl dál.
„Richardo Fichte, jméno mé. Je mi ctí vás tu uvítat, drazí neznámí,“ řekl s poklonou zcela záměrně natolik strojeně, aby z toho dostatečně vyzněla fráze, kterou říká všem příchozím, bez ohledu na to, jak dobře mnohé z nich ve skutečnosti poznává. Tvářil se celkem věrohodně nevzrušeně – na to, že příchozí skupinku tvořil legendární Smrtijed, syn ještě legendárnějšího Smrtijeda, chlapec s více než dostatečně výmluvnou jizvou na čele a dvě krásné dívky, jejichž vzhled také již nebyl v čarodějnickém světě tak docela neznámý.
„Vstupné je patnáct galeonů na osobu, ke vstupenkám dostanete patřičný počet dávek mnoholičného lektvaru. V případě, že s sebou nenesete vhodný materiál na proměnu do libovolné mudlovské podoby, můžeme vám poskytnou něco z našich anonymních vzorků… směs z londýnské ulice. Neutrální, nevýrazné tváře, vhodné pro zachování anonymity. Pak se můžete odebrat do své převlékárny. Klíč od ní zůstane po celou dobu vaší návštěvy ve vašich rukou a věci, které si tam odložíte, v naprostém bezpečí. Po dobu večírku vás prosím o bezkonfliktní a nenásilné jednání. Většina přítomných s sebou nosí krom hůlek i nejrůznější nástroje a zbraně. To, že zde nedochází k větším konfliktům, vyplývá především z rozumného a neutrálního chování všech zúčastněných. Tohle je večírek elity. Očekává se od vás adekvátní vystupování.“ Když pan Fichte skončil s vysvětlováním, rozevřel ruce a mírně se předklonil, jako by chtěl obejmout jakousi neviditelnou bytost stojící těsně před ním, a lehce pokynul hlavou.
„Děkuji. Ale máme vlastní. Vzorky i Mnoholičný lektvar,“ řekl podmračeně odhodlaným tónem Harry, když na stůl vysypal hromádku galeonů.
„Služebníček, pane. Pravidlům klubu to neodporuje. Budete si přát všichni společnou šatnu?“
„Dvě. Jednu pro pár, jednu pro tři. Vedle sebe. Bude větší legrace,“ otočil se na Draca a mrkl. Draco jen nepatrně pozdvihl obočí v gestu, které se dalo vyložit jako pyšné, kdyby ho jeho přátelé už dávno neuměli přečíst jako jeho klasický, uličnicky provokativní úšklebek, kterými hýřil zejména, když byl v rozverné náladě. Harryho potěšilo, že Draco nechal chmury mrznout v dušičkovém počasí za dveřmi, a hodil mu jeho klíč. „57, my máme 58. Uvidíme se v novém,“ usmál se Harry, když za sebou, Hermionou a Severusem zabouchl dveře.
„Tak svlékat. Šaty dostanete hned po proměně,“ ušklíbl se Harry a sám si začal rozepínat knoflíčky košile. Po chvíli stáli v šatně všichni tři nazí. Harry jim podal lektvary, které po cestě dostal od Severuse, aby k nim přidal lidskou esenci.
„Teď udělejte krok od sebe, otočte se a vypijte to. Zavřete oči, neotvírejte je a neotáčejte se, dokud nedostanete pokyn.“ Oba ho poslechli, byť Hermiona s lehce kyselým výrazem v tváři. Věděla, že Harry je dnes po celý večer pánem, přesto si zvykla na jejich nevyrovnaný vztah spíše ve fyzické rovině. Něco jiného bylo stát – nebo klečet - na té správné straně důtek, něco jiného bylo začít ho okamžitě poslouchat, bez jakékoliv předehry. Ostatně už to, že ji nechal svléknout před Severusem, jako by na ní vůbec nežárlil, ji kdesi uvnitř nepříjemně popíchlo. Když do sebe obrátila mnoholičný lektvar, musela hodnou chvíli přemáhat nutkání zvracet, takže byla docela ráda, že Harry s rozkazem otevřít oči a otočit se zpět nijak zvlášť nespěchal. Hořce svíravý pocit v hrdle se však ani náznakem nevyrovnal knedlíku, který jí hrůzou narostl v hrdle jen o malou chvíli později.
„Otevřete oči,“ pronesl k nepoznání změněný, znepokojivě hluboký hlas. Mia zamrkala a sklouzla zrakem na své tělo. Tedy… na nahé tělo velice štíhlé, sotva patnáctileté blondýnky s dlouhými kadeřemi, která v druhém exempláři s lehce pobaveným úsměvem stála vedle ní.
„A teď se otočte.“ Hermiona se zvědavě otočila, jen aby toho přesně v ten moment zalitovala. Vytřeštila oči a ustoupila o krok zpět a zalapala po dechu. Dokonce i Severus znepokojeně naprázdno polkl. Čekal snad cokoliv, ale ne to, co stálo před jeho očima. Už proto, že měl přímo před očima sotva hruď toho černého obra. Sklouzl očima nahoru. Někde ve výšce dvou metrů zahlédnul zářivě bílý úsměv, ještě o něco víc rozverně jiskřící černé oči a vysoké čelo. Z jeho hlavy se snášely provazce dredů, tak trochu jako hadi z hlavy Medůzy, přes nahé, hustě potetované paže a hruď až k místům, kde jeho břicho přetínal bitý pás z rudé dračí kůže. Klesl očima přes bederní roušku až k pevným vysokým botám ze stejného materiálu. Na těle ukrutně vypadajícího divocha hrál každý sval a z jeho ruky visely zbrusu nové důtky z červené kůže, nezvykle dlouhé, s jednadvaceti tenkými prameny.
„Ty si oblečeš tenhle bílý postroj, Mio, chci říct Nari,“ hodil jí k nohám postroj z bělostné lesklé kůže, který odhaloval rozhodně mnohem více, než zakrýval.
„A ty to samé v tmavomodrém, Tari.“ podal další uzlíček Severusovi.
Severus-Tari se začal/a soukat do postroje.
„Musím říct, že jsi mě dostal. Netušil jsem, že se ti kvůli několika vlasům vyplatí cestovat až do rovníkové Afriky, pane,“ pronesla obdivně, i když se znatelným ironickým podtónem Tari.
„Harry, jestli mě těmahle důtkama a touhle rukou přetáhneš, tak jsme spolu okamžitě skončili,“ pronesla vzdorně Hermiona-Nari. „A na sex absolutně zapomeň,“ dodala polohlasně, s pohledem váhavě směřujícím k místu, kde mu mohutné přirození nadzvedávalo přední část bederní roušky.
„Sex nebude. Nehodlám vás zmrzačit,“ ušklíbl se obr. „Ale jestli do minuty nebudeš v tom postroji, tak na tobě ty důtky vyzkouším, protože od toho jsme tady,“ zabručel nekompromisně a Nari najednou popadnul záchvat poslušnosti. Než by se kdo nadál, stála před Harrym v připraveném postroji. Stejně jako Tari jí dokonale padnul, vypadala v něm úchvatně.
„Výborně. Jdeme. A budete mne oslovovat pane Goraku.“
Vyšel ven, a tentokrát to byl on, kdo překvapeně zamrkal. Na chodbě stál postarší útlý Japonec v tradičním soubojovém kimonu, jen poněkud netypicky černé barvy s rudým pásem a kovanými stříbrnými náramky širokými do třetiny délky předloktí. Místo katany byl opásán dlouhou bambusovou rákoskou zářivě žluté barvy.
Vedle něj stála droboučká, skoro dětsky vyhlížející japonská dívenka ve zcela průsvitné, sakurově růžové říze, pod kterou měla pouze úvazek z úhledně uvázaných černých a červených provazů zauzlovaných nejen efektivně, ale také tak, aby se její hedvábné pokožky dotýkaly na patřičně citlivých místech.
„Zajímavý styl,“ obrátil se Harry-Gorak na prošedivělého Japonce. „Je vidět, že sis s tím úvazkem skutečně vyhrál.“ Sklouzl očima k vystrojené dívence.
Japonec promluvil, vážným, pevným hlasem: „Odteď jsem pro všechny Oroto-San, a tohle je moje průvodkyně Yamato-Chan. Můžeme jít.“
Pan Gorak kývnul a vydali se směrem k hlavnímu sálu. Ještě než vstoupili, stihnul mu sebe i své průvodkyně představit. Pak je nakrátko oslnila zář nejbližšího plamene, který levitoval ve výšce pasu nedaleko od zdi a jako jeden z mnoha osvětloval rozlehlou lóži. Výroční samhainový dekadentní večírek právě začínal...